Vězeňská nemocnice, popraviště, dvůr, Věznice Pankrác Verified

Vězeňská nemocnice, popraviště, dvůr, Věznice Pankrác

Popravčí dvorky. Novým popravčím místem se staly prostory za vězeňskou nemocnicí, jejichž střední předsunutá část pro schodiště spolu s bočními křídly objektu umožnila zřízení dvou oddělených popravčích dvorků. V nich byly vztyčeny ve vybetonovaných otvorech šibenice dosud používaného typu. Existenci popraviště dokládají postupně získané svědecké, materiální i písemné důkazy. Na základě svědectví bývalého politického vězně z 50. let minulého století Ladislava Novotného, který vykonával v době věznění funkci chodbaře v nemocnici, byl v prostoru levého dvorku nalezen 9. června 1992 vybetonovaný otvor se zaklínovaným zbytkem prkna šibenice, který byl překryt vrstvou zeminy. Na místo nálezu byl umístěn dřevěný kříž s datem 27. 6. 1950, dnem, kdy byla popravena JUDr. Milada Horáková, jediná žena popravená z politických důvodů. Označení místa její popravy však není zcela přesné; s největší pravděpodobností byla popravena v pravém dvorku. Lze to odvodit ze svědectví, že popravy více osob začínaly v levém dvorku a pokračovaly v pravém a opět v levém podle pořadí popravených. Společně s JUDr. Miladou Horákovou byli popraveni 3 muži (Z. Kalandra, O. Pecl a J. Buchal), ona šla jako poslední. Pravý dvorek byl zastavěn, a tak nebylo možné pátrat po fragmentech popraviště. V tehdejším Státním ústředním archivu v Praze (nyní Národní archiv Praha) byl objeven dokument z jednání Politického sekretariátu ÚV KSČ z roku 1954, na kterém byla projednávána situace při výkonu trestu smrti. Dokument je nejen potvrzením pravosti objeveného bývalého popraviště, ale také i zdůvodněním jeho zrušení a zřízení nového popravčího místa.
Na popravišti za vězeňskou nemocnicí byla v 50. letech oběšena většina z celkového počtu 234 politických vězňů včetně dvou příslušníků tehdejšího Sboru vězeňské stráže. Dne 23. května 1950 zde popravili stržm. Čeňka Petelíka, plzeňského dozorce, a 6. listopadu 1951 stržm. Jana Horáčka, pankráckého dozorce. Oba odsoudili ve vykonstruovaném politickém procesu za přípravu vězeňské vzpoury (v letech 1990 a 1991 byli soudně rehabilitováni v plné šíři). Na tomto popravišti byl 3. prosince 1952 oběšen i tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a dalších 10 spoluodsouzených komunistů za údajnou protistranickou a protistátní činnost. Podle pořadí byl R. Slánský popraven v levém, dochovaném dvorku. Nelze ho však považovat za oběť komunistické totality, protože proti ní nebojoval, ale naopak ji bezvýhradně podporoval a spoluvytvářel. Svou chybu pochopil až na popravišti, kde zazněla jeho poslední slova: „Mám to, co jsem si zasloužil!“. Popravy v 50. letech minulého století vykonávalo postupně více katů a jejich pomocníků. Například Miladu Horákovou popravil Vladimír Trunda a Rudolfa Slánského popravčí František Skořepa. Obdobně jako za nacistické totality byla těla popravených odvážena ke zpopelnění do krematoria v Praze – Strašnicích. Urny byly pohřbívány do společného hrobu na utajovaném místě přímo ve Strašnicích nebo na hřbitovech v Ďáblicích a Motole.

Pietní místo v místě bývalé venkovní šibenice ve Věznici Pankrác. Místo tryzny, kde stála šibenice č. 1, na které byla popravena část odsouzených z 27. června 1950.
Milada Horáková byla popravena na šibenici č. 2 na vězeňském dvoře společně s dalšími obětmi politických procesů minulého režimu, místo je dnes již zničeno zástavbou.
Ve sklepení pankrácké věznice bylo také popraveno několik lidí za protikomunistický odboj. Později v této místnosti našla svou smrt také Olga Hepnarová.

Popravčí cela v suterénu. Na základě rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ v roce 1954 zaniklo popraviště za vězeňskou nemocnicí a v suterénu pravé části čelního objektu věznice bylo vybudováno nové. Vcházelo se do něj z podzemní chodby, která spojuje věznici s justičním palácem. Za vstupními dveřmi, v místnosti se stolkem a židlemi zasedala komise, dohlížející nad výkonem trestu smrti: soudce, prokurátor, náčelník věznice a lékař. Z místnosti se vstupovalo do cely s jednoduchým popravčím zařízením. Do roku 1960 se zde popravovaly i osoby odsouzené z politických důvodů. Posledním z nich byl Vladivoj Tomek, popraven dne 17. listopadu 1960.
Později zde popravovali jen pachatele vražd. Poslední popravenou ženou byla za několikanásobnou vraždu, spáchanou pomocí nákladního automobilu, 12. března 1975 Olga Hepnarová; posledním popraveným mužem byl za několikanásobnou vraždu rodinných příslušníků 2. února 1989 Vladimír Lulek. Jeho poprava byla zároveň poslední popravou v Čechách.
Urny popravených byly zpravidla rok uloženy v pankrácké věznici a poté zničeny. Kat a jeho pomocníci mohli být od roku 1954 jen zaměstnanci ministerstva vnitra, zpravidla vybraní dozorci pankrácké věznice MV. Po převodu vězeňství do působnosti ministerstva spravedlnosti v roce 1968 byli do funkce kata a jeho pomocníků vybíráni zájemci z řad příslušníků Sboru nápravné výchovy, kteří byli služebně zařazeni na úseku dozorčí služby v nápravně výchovném ústavu (NVÚ) č. 2 Praha – Pankrác. Jejich jména znal jen náčelník NVÚ a předseda Nejvyššího soudu, který s nimi uzavíral zvláštní dohodu o výkonu poprav za určitou finanční odměnu.
Po zrušení trestu smrti v rámci novely trestního zákona v roce 1990 zůstalo pankrácké popraviště v suterénu zachováno pro pietní účely vzhledem k popraveným politickým vězňům v letech 1955 – 1960, ale též jako důkaz historické skutečnosti v oblasti výkonu trestního práva. Suterénní popraviště bylo jediným místem výkonu trestu smrti na území bývalé Československé republiky (ČSR) v letech 1955 – 1960, Československé socialistické republiky (ČSSR) v letech 1960 – 1968 a České socialistické republiky (ČSR) v letech 1968 – 1989.

Pietní místa. V souvislosti s pádem komunistické totality v roce 1989, zrušením trestu smrti a veřejnou diskusí o zneužívání mocenských prostředků proti politické opozici se ve sdělovacích prostředcích objevovaly více či méně kvalifikované informace o místech a způsobech výkonu trestu smrti v letech 1948 – 1989. Vyskytla se i určitá tvrzení, že se v pankrácké věznici popravovalo vleže na speciálním popravčím stole. Tato tvrzení však nebyla dosud řádně a věrohodně doložena. Je nelogické a zcela nepravděpodobné, aby vedle historicky doloženého popraviště současně existovalo další popraviště s odlišným popravčím zařízením. Tím samozřejmě nejsou vyloučeny možné případy úmrtí vězňů v důsledku usmrcení bez rozsudku ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti z 50. let. V dobových statistických údajích o příčinách úmrtí vězňů ve vyšetřovací vazbě se až nápadně často vyskytuje diagnóza srdečního selhání, a to i v případě osob mladšího věku.
Po roce 1945 postupně vznikla v areálu pankrácké věznice tři pietní místa, která jsou udržována a podle možností a příležitostí zpřístupňována sdělovacím prostředkům a v omezené míře i veřejnosti, a to zásluhou ředitele věznice plk. JUDr. Jaroslava Grubera. Pod jeho vedením spolupracují příslušní zaměstnanci věznice s Kabinetem dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, který má pietní místa v odborné správě. Hlavním pietním místem je Památník Pankrác vybudovaný v prostorách tzv. sekyrárny, další a neméně významné je bývalé popraviště za vězeňskou nemocnicí a v neposlední řadě i popravčí cela v suterénu věznice. V součinnosti s organizacemi bývalých politických vězňů jsou pravidelně každoročně pořádána shromáždění k uctění památky obětí nacistické i komunistické totality, spojená s kladením věnců na pietních místech. Tato místa nejsou jen němým svědectvím tragických událostí, ale promlouvají ke všem, kteří chtějí slyšet jejich varování do budoucna, že justice a vězeňství musí sloužit k ochraně občanů před kriminalitou a nesmí se již nikdy dostat do rukou totalitních fanatiků.

V areálu věznice postupně na čtyřech různých místech vznikla a zanikla popraviště, kde se vykonával trest smrti oběšením, ale za použití odlišného popravčího zařízení. Na jednom místě v tzv. sekyrárně byl přechodně vykonáván trest smrti setnutím gilotinou.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bznice_Pankr%C3%A1c
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pankr%C3%A1ck%C3%A1_sekyr%C3%A1rna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milada_Hor%C3%A1kov%C3%A1